Ano, ano, stále žiju. :D Jen jsem neměla čas...Teda to bych kecala, měla. Jen jsem vždycky šla dělat něco produktivnějšího. Jako třeba, že jsem se uči...no... Tak si pojďme shrnout posledních 14 dní.

Než se do toho pustíme...

Naposledy jsem se ozvala někdy v průběhu prvního týdne. Plna optimismu, nadšená, trochu znuděná tím, že se ještě nic neděje. Ptáte se jistě: "Už se to rozběhlo?" 

Tím nechci říct, že bych se neučila, měla čas na milion věcí mimo školu. Jen jsem to čekala horší. Když tedy v rychlosti shrnu první týden, mám pocit, že kdybychom vyřadili všechny úvody do předmětů, vyšla by nám průměrná délka jedné hodiny asi na 20 minut. Tím pádem to někdo mohl nasekat do jednoho dne a pustit nás druhý den domů. :D Nedokážu si ale představit, že bych teprv dnes dokončovala první týden na medině. Vlastně všichni spolužáci/lidé z ročníku, kteří šli na medinu, jsou teď v Hradci a začali v pondělí. Říkám si, že bez dvou týdnů to musí být docela mazec. Jasné, nevím jakým stylem tam učí a tak, ale když si vezmu, že v anatomii už máme za sebou celkem dost, pocit, že na to mám o dva týdny míň, mě docela děsí. :D No, dost keců, pojďme k tomu, jak jsem válčila ty dva týdny...

2. týden - Jako na houpačce.

Do pondělního rána jsem se probudila klasicky úplně mrtvá, s pocitem, že potřebuju ještě tak 10 dalších hodin spánku, mžourala jsem na stůl, kde mám lampičku, kolik je hodin a modlila se, abych mohla spát ještě aspoň 20 minut. Jo, jasně Kájo...Kdybys sama sobě týden neslibovala, že tu lampu, která ti asi po 6 letech zdechla přesně v moment, kdy ses nastěhovala do Brna a táhla ji sem jako idiot, vyhodíš a koupíš novou!, tak by ses dozvěděla, že...No, že stejně musíš vsát. Úkol na následující víkend tedy zněl jasně. IKEA! Přijede přítel, vezmeme auto, koupíme lampičku, nějaký noční stolek, abych si věčně něco nepokládala na zem, a při troše štěstí i nějakou židli k psacímu stolu, protože když si na tuhle starou dřevěnou nepohodlnou herku sednu, tak se rázem, i pod moji nulovou váhou, její nohy rozjedou jak nohy prostitutky na E55... Dalším klasickým úkolem bylo, abych přežila 14 dní vkuse, bez víkendu doma. No a v neposlední řadě, abych samozřejmě studovala svědomitě. SPOILER - nepovedlo se ani jedno.

Pondělí:

Každopádně nepředbíhejme. V pondělí se konečně rozjela i biofyzika, ale upřímně fungování rentgenu mi přišlo naprosto triviální (br, až jsem si vzpomněla na časté užívání tohoto obratu naším středoškolským učitelem....). Druhá přednáška z biofyziky se odehrála ve středu, týkala se biofyzikálního fungování kardiovaskulárního systému. Přišla jsem si jako na koni, když jsem všechno chápala a nemusela dát tomuhle předmětu prakticky žádný čas mimo školu. Když budu ještě pokračovat pondělkem, následovala anatomie, kde jsem si s ledovým klidem jen opakovala, co už jsem se naučila. Cvika z první pomoci byly fajn, ale stejně, zkoušet něco na spolužácích je prostě úplně jiné, než reálná situace.

Úterý:

Jak já miluju úterky! Jen ten pitomej tělák mi dělá čáru přes rozpočet. Ráno máme totiž jen dvě hodiny latiny, takže jsem v 10 doma. Potom stačí jít od 19 na přednášku z první pomoci, a celý den mám klid na učení. Jo, to by bylo fajn, kdyby jediná seminární skupina mého těláku nepřipadala právě na úterý od 16, takže se mi ten klidný úterek značně naruší o několik hodin. Protože než dojedu do středu města na tělocvik, než dojedu zpátky...Akorát si stíhám dát sprchu a večeři, už zase letím na přednášku. Vadí mi přednáška od 7 večer? Popravdě? Vůbec. Ano, já vím, je to nepovinné, ale popravdě, je to tak moc fajn, že by mi bylo líto, kdybych tam nechodila.
Důležitá poznámka, kterou si teď dobře zapamatujte - PŘERVAT SE NA TĚLÁKU pár měsíců po mononukleóze, když víte, že vaše tělo není úplně ok, NENÍ DOBRÝ NÁPAD. Ale víc za chvíli.

Středa:

Jak ráda podotýkám, středa je takový klasický středoškolský den. Přednášky na hodinu a nasekané za sebou, bez větší přestávky. Jo, je to jednoznačně den, kterej nesnáším ze všech nejvíc. A to mám ve čtvrtek do 5! :D Nudná přednáška z OPZ, potom biofyzika, přednáška z biologie, kde se první dva týdny člověk fakt nedozví nic extra oproti gymplu, prostě pruda. I ten seminář z biologie, který následuje poté, a kde jsme ve dvojicích s hlasovacíma zařízeníma, diskutujeme dané otázky a ta hodina je dost interaktivní, mě postupně přestávají bavit a začínají víc a víc štvát. Ale největší vinu přikládám tomu, že je to ve středu už 4. hodina, takže člověk chce prostě domů. (Nechápu, jak jsem mohla na střední vydržet tohle až do 5 odpoledne...) A nejhorší na konec. Čekáte anatomii? Nebo snad biofyziku? Ani ťuk. Přijde mi už jako tradice, že kdykoliv postoupím na další "úroveň" školy, mým největším nepřítelem je angličtina. V jaké jsem byla euforii, když jsem vstupní test napsala na B2. O to větší je teď moje překvapení, že jsem jak Alenka v říši divů. Jasný, je to medicínská angličtina, takže asi není divu, že ty fráze a slovíčka neznám, ale fakt mě to úplně znechucuje a odkládám nějaké učení na tenhle předmět někam do budoucna, protože prostě nemám náladu každý týden ležet před anglinou ve slovníku, na google překladači, kteří mimochodem vědí o těhle frázích ještě větší kulový jak já, abych se snažila zjistit, co to všechno kruci znamená. 

Máte ještě v paměti větu z předchozího dne? 

Latentní tetanie. Předpokládám, že většině to asi nic neřekne. Pokusím se to ve zkratce vysvětlit. Tělo má prostě (nejčastěji) nedostatek hořčíku, čímž dochází ke špatné funkci svalů (minerály jsou důležité pro jejich správnou funkci, hlavně co se kontrakcí týče). Tudíž si tenhle stav můžete představit, jako když ratlíka postavíte v zimě na mráz. Začne se vám klepat jak nekontrolovatelná hromádka neštěstí. Jenže minerály nepotřebujete jen ve svalech, ale všude, což znamená, že se nejen klepete jak ratlíci, ale vaše psychika jde do kytek, na hrudník tlačí obří balvan, prsty se svírají v křečích, polívá vás studený pot, připadáte si, že máte za pár vteřin umřít. A přesně tohle jsem si prožila (zase) ve středu v noci. Ačkoliv se mi tohle už jednou stalo (a v noci mě vezli sanitkou do nemocnice...), nebyla jsem schopná se s tím vyrovnat. Vědět, nevědět, že to není vlastně nebezpečný, že stačí vzít si vysokou dávku hořčíku a 2 hodinky se vyklepat, stejně je ten pocit paniky na tom všem nejhorší. Naštěstí jsem to překonala, ale tahle facka mi zase na chvíli otevřela oči. Myslíte si, že je to vzácné? Vůbec. Trpí tím nejčastěji ženy mezi 20.-30. rokem života! Nepotkalo vás to už někdy (v lehčí formě) taky? Nemusí to být nutně z velkého fyzického vypětí, ba naopak, na vině je častěji stres. U mě to asi byla kombinace obojího, jelikož nebudu tvrdit, že hodně odpočívám. Občas to na obou frontách dost přeháním. Doporučuji si pustit tohle video, pokud máte zájem o větší informovanost o této problematice. :)

Čtvrtek:

Pojďme už trochu stručněji. Čtvrtek byl dost náročný, protože noc byla děsná, já byla neustále rozklepaná, roztěkaná a unavená. Naštěstí jsem od svého obvodního doktora dostala předpis na nějaké léky, takže teď večer beru poctivě svůj "doping". V tomhle "blbym" stavu jsem psala hezky první test z "anči" a ještě trávila odpoledne na cvikách z biofyziky, přičemž jsem v sobě měla tak pětinásobnou dávku hořčíku, abych se furt neklepala. (Jo, mimochodem, nedá se toho předávkovat, maximálně se člověk po....:D). Do večera jsem psala první protokol a to je tak všechno.

Pátek:

Od 11! Ah ano, potřebovala jsem se konečně vyspat. Už mi bylo o něco lépe, hlavně proto, že jsem očekávala příjezd přítele. No, když mi v cca 16:00 volal se slovy: "Zlato? Máme menší problém..." A vyšlo z toho, že je na půl cesty a z auta cosi odpadalo, nejede, a už nikdy nepojede, tak nám ten pátek začal nabírat zase správný grády. Naštěstí neznám většího flegmatika, takže auto stojí pořád kdesi na "odpočívadle" u Svitav, přítel se dokodrcal vlakem a užili jsem si spolu víkend. Samozřejmě v Zoo, protože já prostě miluju zvířátka! :D  

Neděle:

No a aby to nebylo zase tak optimistický nakonec, tak v neděli, potom co přítel odjel, na mě sedla mrcha úzkost a bojovala jsem s ní ještě 2 dny. Ale to už tak je. Můžete si 100x říct, že se vám nestýská po domově, že se máte fajn, že je všechno v pořádku, ale když to srdce bude cítit jinak... Proto mi vlastně minulý týden nic moc nevyšlo. Týden jsem sotva přežila (:D), Ikea nedopadla, protože z auta se stal vrak, a svědomitý učení moc svědomitý nebylo, protože když si prožíváte všechny možný neplechy, tak se učí těžko. Ale vydržte!

Sečteno, podtrženo...

• Počet vypitých káv/čajů/energeťáků: 0/mega/0
• Počet nocí, kdy jsem kvůli učení šla spát po půlnoci: 0
• Počet psychických zhroucení: 2
• Počet rán, kdy se mi fakt nikam nechtělo: 3
• Počet přednášek, na které jsem nešla: 0
• Počet ujetých autobusů do školy: 0

3. TÝDEN BYL BOŽÍ! - další článek už je venku. Vaše rozklepaná Kája. :)