Jak pesimistický byl 2. týden, o to víc optimistický byl ten třetí. Jak je možný, že vychází druhý článek za jeden den?!

Je to jednoduchý. Probudila jsem se v 6 ráno, asi už kvůli cestovní horečce, protože se popravdě děsně těším domů, a nemohla jsem znovu usnout. A tak píšu, píšu, píšu, protože učit se ráno anatomii? Ne, to radši prokrastinovat. :D

3. týden - Na vlně euforie! 

Ne, nic jsem si nedala, nebojte. Jen jsem konečně prožila víceméně klidný týden, který utekl nadzvukovou rychlostí, a ve kterém jsem se cítila dobře. Konečně se asi začínám sžívat s novým životem, novou školou, novou rolí ve společnosti, prostě se vším, co je spojené se studiem vysoké školy několik desítek kilometrů od domova.

Pondělí:

Pořád trochu (no, vlastně dost) v úzkostlivé náladě jsem vkračovala do nového týdne. Už v neděli jsem se dívala na přednášku z biofyziky a zamrazilo mě. Už přišlo na to, mnou obávané slovo, ENTROPIE. Jo, přesně to téma, které naše chemikářka odkládala, že tím nebude zatěžovat hlavu lidem, které to na vysoké nepotká, takže to probírat nebudeme. Že se to každý doučí "indivindi" na vysoké. Upřímně? Co bych dala za to, kdybych na pondělní přednášce z termodynamiky neseděla a nečuměla na to jak idiot. Každopádně mi bylo od vyšších ročníku naznačeno, že nic horšího by se v biofyzice snad objevit nemělo, takže to beru samozřejmě (v rámci hesla tohoto týdne) OPTIMISTICKY! :D Neřekla bych, že to vyloženě nechápu, jen v tom ještě nejsem tak kovaná. Co se anatomie týče, už to s tím předstihem není zase tak ideální. Sice jsem na pondělní přednášku šla jen s tím, že neumím patní kost (což zahrnuje jen asi 10 pojmů), ale stejně se mi ta nejistota strašně nelíbila. Ale vzhledem k okolnostem minulého týdne, mám pocit, že i tohle byl úctyhodný výkon. :D Odpoledne bylo cviko z OPZ, takže klasická nudná dvouhodinovka keců o statistice úmrtnosti v populaci a tak. Pořád jsem názoru, že je to strašně debilní předmět, ale aspoň ho učí někdo, koho očividně baví.

Úterý:

Celé pondělí jsem si pohrávala s myšlenkou, že využiju možnosti 3 absencí z těláku a dám si prostě pauzu. Vlastně se mě tahle myšlenka držela i celé úterní ráno. Při latině jsem si naplánovala, co se chci učit, jak si to rozvrhnu, prostě den naplánovaný od rána do večera. No, co si budem. Když už jsem se několikátou hodinu vkuse učila, tak mě to začalo prudit, takže jsem na aerobic vyrazila. Vzala jsem si ten nejnižší step, cvičila tak, že bych si za to, v dobách mojí "závodní kariéry" asi nafackovala, posilko dost odflákla, ale....ŽÁDNÁ TETANIE!, což je to důležitý. :) Prostě na sebe budu muset být opatrná, jinak to nepůjde. Ale nemáte ani tušení, jak mi to trhá srdce, když vím, že bych mohla dotahovat ruce, mít hezký špičky, cvičit zpevněná...No, je to boj sama se sebou, abych se udržela a nepřeháněla to. Večer jsme měli přednášku z resuscitace dětí. Je to asi poslední přednáška z první pomoci, na kterou jsem chtěla jít. Takové ty věci jako fixace zlomenin, řezné rány, a tak, to mi stačí vidět a slyšet na cvikách. A ano, chápete správně. Za 3 týdny jsem nevynechala ani jednu přednášku! Tak poctivá jsem :D Zatím. Co se tedy přednášky týče, byl tam pan doktor Křikava, což si pamatuju, protože s ním byla legrace a 10x nám zopakoval své jméno, abychom věděli, pro koho hlasovat v anketě o nejlepšího přednášejícího/učitele. Jenže co mi je zábavná přednáška, když vím pak do testu kulový, hm?! Ještě ten večer se na ISu spustil přístup k druhému testu, který se týká právě resuscitace u dětí. Když jsem viděla ty otázky, tak jsem se pěkně vytočila, jelikož snad půlka na přednášce nezazněla. Tak jsem ten test napsala na 10/16, což se může zdát jako strašně málo, ale vzhledem k bodování to jsou JEN 2 špatné odpovědi. Na test máme 10 pokusů a počítá se jen ten nejlepší. Takže jsem 2 hodiny strávila se svým chytrým spolužákem, chytrým strýčkem googlem, chytrýma skriptama a chytrým youtubem, abychom zjistili, že jsme všichni blbí a stejně jsme se nic nedozvěděli. Nějakým zázračným způsobem jsem to na 5. pokus napsala na 13/16, takže to zatím nechávám tak, že v pondělí mě čekají cvika, kde se prostě zeptám přímo na otázky z testu. Upřímně mě nic nenaštve tak, jako přednáška, která ti nic nedá.

Středa:

Hlásí psychickou stabilitu, hlásí nadějný týden. Potom, co jsem si v pondělí začala kreslit 3 lehčí kosti z lebky, ve středu jsem začala tu 2. nejtěžší. Už mi z toho trochu hrabe, takže zadní pohled na os frontale jsem přirovnala k medúzce ala pokemonovi, a tu mrchu os sphenoidale k usmívající se můře. Když už jsme u té anatomie. Přijde mi, že se hodně učím? Jako vůbec. Vždycky si to přečtu ve skriptech, pak si to nakreslím, dopíšu si k tomu pojmy a procvičuju, nejradši v memorixu. Jenže ten na mě teď udělal docela boudu, protože v mobilní verzi nejde lebku rozdělit třeba jen na jednotlivé kosti, ale jde procvičovat pouze celou lebku, což je učivo na 2 týdny. Na počítačové verzi je toho zase minimum, takže mám teď s nějakým procvičováním docela smůlu. Což mě dost mrzí, protože čím víc procvičuju, tím víc jsem si jistá. Hlavně to jde dělat třeba cestou do školy, nebo ze školy. Vraťme se ale ke středě dopoledne. OPZ = nuda, Biofyzika - trochu uklidnění po pondělku, dýchací systémy jsou lehký, Biologie = Umřel Gott! - Jo, dozvěděla jsem se to při přednášce z biologie, takže moje pozornost se na 20 minut ztratila kdesi na facebooku, počítáním příspěvků o téhle nemilé události, protože tam fakt nebylo nic jinýho. Seminář - aspoň zajímavé věci, co se týče onemocnění z důvodů deformace buněčných struktur. Angličitna = STOP, prosím, zastavte tenhle příšerně nudnej, deprimující, milion hodin trvající, předmět...

Čtvrtek:

Seminář z anatomie a okamžik pravdy. První ÁČKO na vysoké! Juchůůů. Vážně jsem z toho měla radost, protože když jsem viděla, jak přísně je to hodnocené, a že Déčkama se to tam jen červenilo, tak jsem cítila ten pocit, že na to jdu dobře. Že se to učení někde projevilo. Včera jsme tedy psali na dolní končetinu, tak uvidíme, jak to dopadne, ale až na jednu koncovku, prostě latinská chyba, tak bych to měla mít správně. Nebudu lhát, dost mě to motivovalo k tomu, abych nepolevila. Sice se neženu za dobrýma známkama jako na střední, ale pokud je budu mít, budu sama sobě moct o zkouškovém poděkovat, že jsem se na to nevykašlala a učila se, jak jinak než, svědomitě. Konečně jsem si za 3 týdny našla čas na nějakou tu socio interakci, když jsme s Honzíkem, se kterým se známe z Prvákovin, zašla o pauze na kafe. Jeho povaha mě zase děsně nabila energií. Plna tohoto stále sílícího optimismu jsem kráčela na nepovinný seminář z lékařské informatiky, o kterém panovaly během týdne všelijaké zvěsti, že je to úplně k ničemu. Jo, jako, je. Na zkoušku určitě. Ale na rozdíl od té nepovedené úterní první pomoci, mně to dalo něco víc. Dalo mi to určitý jiný pohled na věc. Jak správně jednat s pacienty, proč jsou důležité informace, jak se naučit poznat, kdy vám pacient lže, proč je důležité to poznat...Prostě mně těch 2,5 hodiny uteklo jako voda a odnáším si z toho dobrý pocit. V plánu bylo odpolední samostudium poslední kosti na pondělí. To se zvrtlo ve 2 hodinové kecání v kuchyni se spolubydlící, což mi, zas a znova tento týden, dodalo energii a dobrý pocit. :) Takže jsem včera neudělala vůbec nic, ale o to lépe mi je.

Pátek:

Je 8:48. První článek jsem začala psát někdy v 6:30. To je teda slušný :D. Dneska mě čeká jen od 11 biologie, kde se zaměříme na eukaryotické buňky, například na ty, které se nachází v našem těle - konkrétně v naší ústní dutině. Na programu je i zkoumání příčně pruhované svaloviny ze zvířat, takže se zase těším. Popravdě, ačkoliv přestávám mít biologii ráda, tak páteční cviční jsou pro mě vždycky neskutečně zajímavá. Alespoň, že ten týden končím něčím, co mi dělá radost. Hned ze školy frčím domů, přičemž mě čeká první učící víkend, jelikož ty dva minulé jsem strávila s přítelem. Na programu je samozřejmě anatomie, ale hlavně biofyzika, ve které chci mít naprosté jasno, abych šla v pondělí do školy s naprosto klidným pocitem. 

Sečteno, podtrženo...

• Počet vypitých káv/čajů/energeťáků: 0/mega na druhou :D/0
• Počet nocí, kdy jsem kvůli učení šla spát po půlnoci: 0
• Počet psychických zhroucení: 0! <3
• Počet rán, kdy se mi fakt nikam nechtělo: 1
• Počet přednášek, na které jsem nešla: 0
• Počet ujetých autobusů do školy: 0

4. týden se blíží - článek zase někdy. Vaše Kája na vlně totální euforie. :)