Stěhování! 2.část

Jak dopadlo stěhování? No, řekněme, že stěhovat se v malém autě ve 30 stupních, naplnění až po střechu, nebyl úplně nejlepší nápad. Ale na to se nikdo neptá, když musíš, tak musíš.

A tak jsme cestovali. První úskalí bylo, jak sakra práce narveme všechno do toho auta. Teda ono by to byl asi o něco menší problém, kdyby se ve stejném autě nestěhovala i přítelova sestra, pro změnu do Olomouce na intr.

Každopádně její kufr se rozhodně nevyrovnal mé obrovské tašce, dvěma krabicím, peřině a polštáři, a samozřejmě tomu nejdůležitějšímu - plyšovému hrochovi, který chudák celou cestu strávil připlácnut na zadní okno. Jo, chudák hroch, ten se asi pařil víc jak my všichni dohromady.

Cca hodinku nám trvalo, než jsme dojeli na první "checkpoint", vyzvednou onu již zmiňovanou ségru a ještě mamku. Další více jak 2 hodiny jsme se sunuli směrem na Brno, přičemž jsme chytali všechny červené na semaforech, asi jako člověk s poruchou imunity chytá rýmu. (Ano, můj humor je velice vytříbený a často naprosto nemístný, ale to si zvyknete.)

Ale kdyby jen na obyčejných semaforech...Hlavně na těch, kde byly dlouhé objížďky, a jedna červená pak znamenala v průměru 10 minut stání. No a to v autě bez klimatizace...

Nebudu lhát. Když jsme dorazili, cítila jsem naprostou úlevu. O to více jsem litovala přítele, kterého po 4 hodinách cestování ještě čekala cesta do Olomouce a zpátky domů. Dle jeho slov už se většinu cesty zpět jen soustředil na kamion před ním a okolí nevnímal. Jo, ono 9 hodin na cestách, není úplně prdel, co si budem.

Každopádně, všechno jsme zvládli bez úhony. Jenže příjezdem na byt samozřejmě nic nekončilo. Ba naopak. Teď následovalo ono nenáviděné vybalování všech krámů, co člověk přivezl. Naštěstí jsem si všechno dosti systematicky rozdělila, takže jsem alespoň nemusela hledat to, co si zrovna chci vybalit a vyrovnat. První šla samozřejmě taška s oblečením. Začala jsem pomalu naskládávat kupičky na sebe, otevřela skříň a... Jo, takže takhle by to nešlo. Ve skříni byl nános prachu a bordelu, vlastně tak nějak všude byl ještě bordel. Moje postel byla povlečená, ležel na ní ušmudlaný plyšák, vedle pohozené kapky do nosu, nad stolem nástěnka plná fotek, poličky zarovnané knížkama. V ten moment mi došlo, že jedna z bývalých obývajících tohoto pokoje, očividně ještě nestihla všechno vystěhovat a neuráčila se mi to ani dát vědět. Neříkám, že bych kvůli tomu byla nějak extra vytočená, ale když už přijedete do nového bytu, do, již vlastního, pokoje, nečekáte, že narazíte na cizí věci, když opomineme ten nepořádek. Naštěstí mi holčina hned odepsala a do pár hodin si pro věci přijela. Já jsem je tedy dala na jednu kupu, protože jsem nemínila mrhat čas nicneděláním kvůli tomu, že svoje věci nemám kam dát.

Jako první jsem se tedy pustila do úklidu, V tu chvíli jsem byla docela ráda, že jsem na bytě sama a nikdo mi "nestojí za zadkem", takže jsem si vše potřebné našla a začala s gruntováním. Poté teda vyskládala všechny věci do skříně, rozložila všechna skripta podle předmětů, do košíčků vysypala pastelky a fixy (podle všech mediků 50 odstínů červené a růžové, protože na histolu jich bude potřeba asi triliarda), povlékla postel a narovnala všechny talíře a hrníčky do skřínek. Zapojila lampičku a šla si nabít mobil. V tu chvíli přišel šok! Tudíž si udělejme krátký přehled "vybavení" pokoje. 

- Dvojzásuvka 1x

Jo, no, to je vše. V té zmíněné dvojzásuvce byla ale připojená prodlužka vedoucí na chodbu, kterou jsem nemohla odpojit, jelikož v ní je píchlá wifi. Tudíž mi zbývala jen 1. No a v té byla lampička. Jaký je problém vytáhnout lampu a dát tam nabíječku? Sakra velkej! Moje milovaná lampička totiž disponuje digitálníma hodinama, které pokaždé, když ji vypojím, budu muset znovu nastavovat. Takže jsem strávila tři dny s tím, že jsem mobil nabíjela na chodbě a chtě nechtě ho večer musela odpojit, aby budík nevzbudil spolubydlícího. (Ok, vstával dřív, než já, ale nevzbudil by pravděpodobně mě přes ty dveře. :D)

Závěrem této "série" jménem stěhování, bych chtěla ještě říci něco o tom, jak se mi celkově na bytě a v Brně líbí. Ze svých 3 spolubydlících jsem měla zatím možnost poznat jen jednoho a to velice krátce. Jeho jméno je Kuba a myslím si, že se bude určitě v příspěvcích ještě mockrát vyskytovat. :D Společně s Kubou tvoříme tu nerdskou polovinu našeho bytu, jelikož je to pan bakalář a dodělává si poslední ročník magistra, jakožto učitel matematiky a zeměpisu. Druhou polovinu (údajně) tvoří dva lidi ze sportovky (kluk Honza a všem zatím neznámá holčina). Celkově se mi líbí výhled z našeho bytu, konkrétně jsme v 7. patře v klidné části Bohunic. Co mě však zarazilo nejvíce, bylo to, že se v neděli v 18:00 ozvalo bimbání. Ano, věřte nebo ne, u nás přesně uprostřed sídliště stojí kostel. :D V Brně prostě člověk zažije všechno možné i nemožné. :D

Tímto bych kapitolu stěhování ukončila a příště si povíme něco o Prvákovinách, dokud jsme plna dojmů a zážitků. :)