Prvákoviny aneb první seznámení se školou - 3.část

Tour de Kampus, City Rallye týmu 2+4 a nekonečná cesta zpátky domů.

K mému překvapení se mi ráno zase nevstávalo tak špatně. Po necelých 4 hodinách spánku jsem se prakticky vzbudila sama (čti - ne vlivem budíku, ale vlivem řvoucího dítěte ze sousedního bytu). Udělala jsem si kafe, abych nabrala síly, které by se pravděpodobně začaly vytrácet, udělala svou klasickou ranní rutinu, a hlavně, vyrazila do školy. Čekala nás totiž prohlídka našeho hlavního kampusu v Bohunicích. Samozřejmě jsem zde byla na Dni otevřených dveří, ale buďme upřímní, kdo by se v tom bludišti dokázal zorientovat za měsíc, natož za jedno odpoledne. Nakonec to bylo i vcelku užitečné, protože se mi alespoň nestane, že bych nevědomky kráčela tzv. smrdutou chodbou, kde se chovají potkánci, kteří nevoní zrovna vábně. A taky bych nechtěla hledět do těch očiček, který budu mít jednou na stole, až jim budu šít bříška (brrrr). Hlavní pro mě bylo, že jsme se zastavili na studijním a mohla jsem si vyzvednout nový ISIC, což byl jeden z důvodů, proč jsem v Brně plánovala zůstat o další den navíc. Druhým důvodem bylo zařízení Šalinkarty, přičemž děkuji dobrým duším, které mi poradily, a díky nimž jsem nemusela zařizovat fyzickou kartičku, ale jen si to nahrála na platební kartu přes Brno ID. A tak jsem mohla jet večer v klidu domů. 

Nejzajímavější částí celé prohlídky byl Anatomický ústav v čele s jeho muzeem. Co si budem, pro mě to byl ráj. Vydržela bych na ty preparáty zírat klidně několik hodin. Nejvíc mě pobavila "naložená" mimina v lahvích, což mi samozřejmě (pro herní znalce) evokovalo chystanou hru od Hideo Kodžimy, Death Stranding, jehož hlavní doménou a reklamní kampaní je právě dítě v lahvi.

Vraťme se ale zpátky k Prvákovinám. Po prohlídce jsme měli možnost zakoupit si knihy a skripta v univerzitním obchodě, či si je už předem vypůjčit v knihovně. Já jsem na takové věci dost pečlivá a dělám je dopředu, takže mám všechna skripta skoro měsíc doma. :D Po obědě jsme měli sraz ve 13:00 před aulou, aniž bychom tušili, co nás čeká. Dostali jsme mapky, seznam 20 různých úkolů a 2 hodiny na to, abychom jich co nejvíce splnili a dostavili se na místo určení.

City Rallye 2019 mohlo začít. Náš šestičlenný tým ve složení 5 kluků (Lukáš, Leoš, Honza, Vítek a Adrian) a já, se vydal plnit první úkol hned do vnější části kampusu. U každého bodu na mapě jsme se museli řádně vyfotit, abychom za něj později mohli získat body. Najděte v kampusu sochu a napodobte ji. Jasný. Lehký úkol, že? To možná, kdyby Honza nezamířil na vedlejší fakultu sportovky, která se pyšní sochou jakýchsi stébel trávy, či co to má vlastně představovat. My přece netroškaříme, že? Napodobit sochu člověka nebo zvířete pro nás bylo moc pozérský... Bleskurychle jsme naskočili do 25 a jeli na Mendlák, kde jsme museli zjistit, odkud kam jezdí tento spoj. Honza to vzal podle mobilu, přičemž jsem mu plně důvěřovala a rozhodně jsem se 3x nezeptala, jestli se nemám raději podívat na jízdní řád na té zastávce, když už tam jsme. (že já se nepodívala...:D) Následovala cesta do Nemocnice Sv. Anny, potom na Hlavák, k hotelu Grand, na Zelňák, Svoboďák, k Velkému Špalíčku, univerzitnímu kinu nebo třeba k Městskému divadlu. Ať už jsme tedy počítali "adoptovaná" místa v kině, dobíhali šalinu, dělali kroužek kolem "ženy v burce" (brněnského orloje, pro neznalé), nebo horlivě vypisovali program kina na papír, jelikož další již u eskalátorů nezbyly, úžasně jsme se bavili. Teda minimálně já a Honza, jelikož v našich rukách dřímala mapa, propiska a mobil většinu času. Ostatním klukům ale patří taky velký dík za to, že to s náma nevzdali, jelikož jsme hned na začátku řekli, že nebudeme soutěživí a jsme tým, co se jen zlehka projde po Brně. :D Nakonec z té lehké procházky bylo přes 18 000 kroků, 14 km v nohách a krásné 2. místo (jo, kdybych se podívala na ten jízdní řád...:D). Bohužel jsme na místo určení dorazili (kvůli zpoždění šaliny) v 15:01, takže nám byl stržen jeden bod. :( Ale i tak! Jsme sakra nejlepší! Takže fakt díky týme 2+4 (konečně chápete pointu, hm? :D).

Po závodu jsme měli možnost ještě jít do onoho již zmiňovaného kina na nějakou přednášku od Kariérního centra. To už jsem však umírala vedrem, takže jsem se rozhodla dojet na byt, sbalit si svých pár švestek, dojet si potvrdit Šalinkartu a utíkat směr Dolňák. Skoro jsem to nestihla. Jo, co bych pak vlastně možná dala za to, kdybych to nestihla a jela tím dalším. 

To, co se dělo ve vlaku, jsem ještě nezažila. A to myslím ve všech ohledech. Pokud jezdíte vlakem, jistě znáte, že nad některými sedadly svítí tzv. Lastminute rezervace. Ve většině případů tato místa zůstávají volná, já však stejně radši hledám taková, kde mě nemůže vyhodit vůbec někdo. Vagon byl poloprázdný, takže jsem šla pohodovou chůzí skrz něj, abych stihla číst nápisky nad sedadly. Najednou mě moje vlastní taška "kopla do zadku" - Nějaký dost nesympatický pán za mnou očividně strašně moc spěchal, aby si sedl na místo, takže mi jednoduše do té tašky kopl. Situaci jsem nekomentovala, jen jsem se uhnula do volného místa, abych panu strašněspěchámaserešmě, dále nepřekážela v cestě. Zchladil si na mě dosti žáhu, když mě poslal do patřičných mezí. Pokračovala jsem za ním dál a těsně před místem, kam se posadil, bylo místo bez rezervace. Usadila jsem se, když v tu ránu přišla druhá studená sprcha. "Slečno běžte do ****, si děláte ****, že mě sledujete?! Zavolám na vás fízly, krávo jedna pitomá." No, každý si asi dokážete představit, jak jsem se asi tvářila. S poklidnou tváří jsem se ho zeptala, zdali si tedy mám přesednou, přičemž mi bylo řečeno: "Co myslíš ty ****!?" To už jsem měla fakt chuť mu něco říct. Jenže to nebyl obyčejný nerudný dědek, u kterého si řeknete, že jen nemá lepší věci na práci. Tohle byl přesně ten typ člověka, co vytáhne nůž a bodne vám ho do krku jen proto, že jste se špatně podívali. Tak jsem si vcelku otřesená, kráčejíc uličkou zpět, vychutnala nevěřící pohledy ostatních cestujících a sedla si skoro na opačný konec. Tento muž několikrát procházel po vlaku, očividně nebyl mentálně úplně v pořádku. Pokaždé když prošel, měla jsem strach, že se na něj nevědomky podívám a že mi ublíží. Fakt nepěkný zážitek...

Aby toho však nebylo málo, v České Třebové náš vlak přestal fungovat a nechtěli nás pustit ven z vlaku, což bylo pěkně na nic, protože mi tak ujel další možný vlak na Pardubice. Po hodině čekání se mi podařilo uniknout, sednou na EC, dojet do Pardubic a nakonec domů. Tahle cesta zpět byla fakt zajímavá. 

Tímhle tedy ukončuji téma Prvákoviny a budu se těšit u dalšího článku. Pravděpodobně o přijímačkách, Dni otevřených dveří a výběru fakulty. :)