Prvákoviny aneb první seznámení se školou - 2.část

Jak Kája nechtěla na párty a nakonec se vracela domů ve 3 ráno. Kdo vyhrál soutěže a jaký to vlastně bylo.

Začnu tím, že jsem po celém tom dni byla neskutečně unavená. Když jsem odjížděla na večerní program, plánovala jsem, že zůstanu maximálně do 22:45, kdy mi jede poslední šalina směrem na byt. Samozřejmě, existují ještě rozvozy, kterých je po Brně teda fakt kotel, ale to tak nějak nepřicházelo v úvahu. Naše polovina se vydala do jakéhosi baru/hispter hospůdky, která byla vcelku nedaleko od fakulty. Tam jsme poseděli, dali nějaké ty drinky, pivko a tak, seznamovali se a užívali večer. Všichni byli ještě dost nesmělí, takže jsem si se svou dost extrovertní povahou musela hledat někoho, kdo se mnou vůbec promluví. :D Vážně, většina si utvořila takové malé nenápadné skupinky, které poklidně diskutovali. Abych poznala zase někoho jiného (než těch 7 lidí, co se mnou šlo na oběd), vydala jsem se ke skupince 4 kluků, v jejichž rukách zrovna spočinuly mobily. Dle jejich slov, samozřejmě jen na chvilinku, celou dobu jistě horlivě debatovali. Musím říct, že jsem si vybrala správně. Dali jsme se dost do řeči, ale byli jsme přerušeni další hrou, která nebyla nijak obtížná. Spočívala v tom, že se posílaly signály skrz zmáčknutí ušního lalůčku. Ta skupina, která prohrála, musela splnit úkol od skupiny druhé. Samozřejmě se stalo to, co jsem čekala. Že to nejvíckrát spletu já :D. A tak jsem prostě prohráli. (Mimochodem, dost by mě zajímalo, na co nám byla výhra z dopolední soutěže, když jsme z ní poté netěžili :D). 

Úkol zněl jasně - předveďte přesnou adaptaci filmu Doktor od jezera hrochů s použitím slov - klystýr,  silikony, papuče a žáby - doplněnou o autentické zvuky. Svolala jsem tedy jakožto nejaktivnější člen (klasika) celý tým, abychom se domluvili, jak to provedeme. Měli jsme na vymýšlení celou cestu do další hospody, kde jsme se potkali s druhou polovinou Prvákovin LF. (Které jsme podotýkám vůbec neznali, jelikož nás rozdělili hned od rána). Cítila jsem děsnou frustraci už v momentě, kdy se všichni styděli něco hrát. Díky bohu za Marka, který se vžil do role doktora a situaci značně zachraňoval. :D Ve výsledku jsem totálně vařila z vody, přičemž jsem před celou skupinou Prvákovin "vtipně" vyprávěla příběh a ostatní dělali zvuky, o kterých jsem zrovna mluvila, popřípadě naznačovali danou scénu. Děkuji tedy všem žábám, hrochům, africkému kmeni v čele s ženami, jež si máchaly své silikony v říčce, mému deštníku za roli "mamby", který ovládala šikovná Anička, jenž byl zabodnut našemu doktorovi přímo do jeho zadnice. Samozřejmě nesmím opomenout již zmiňovaný excelentní výkon pana doktora Marka, který absolutně nevěděl, co má dělat, ale hrál všechno, co jsem zrovna vyprávěla. :D Nakonec si myslím, že to nebylo tak trapné a vcelku se to i vydařilo. 

V tu dobu už bylo po jedenácté, takže jsem to "vzdala" a šla s nimi i do klubu. A musím říct, že jsem udělala dobře! Je to víc než dva roky, co jsem v nějakém byla. A tenhle se teda nedal s tím pardubickým vůbec srovnat. Všechno bylo nějakým způsobem lepší, hlavně teda DJ. Že si někdy v klubu zapařím i na Horkýže slíže, nebo budeme všichni tancovat Makarenu jako za dob táborových, to mi udělalo největší radost. V první mezifakultní soutěži, která se ten večer konala, jsme neměli konkurenci. Spojit co nejvíce kusů oblečení do co nejdelšího řetězu? S tolika holkama, které bez ostychu propůjčovaly své podprsenky a řetěz se tak táhl pomalu až z klubu ven? To byl teda zážitek. :D Když jsem se pak po 10 minutovém svazování různých kusů oblečení rozhlédla, půlka lidí byla polonahá. O to větší legrace to byla! A ta vyhrané flaška Kapitána? Zmizela venku před klubem během 5 minut. Škoda jen, že jsme nevyhráli i pivní štafetu, ale to se prostě stane. :D První noční autobus mi jel 0:49. Ale to se mi stále nechtělo domů. Jelikož jsem moc nepila (přeci jen pár měsíců po mononukleóze bych ty játra asi zabila), byla jsem vcelku střízlivá a vesele pozorovala některé "slabší" články, se kterými jsme se bavila během dne. Ale co bylo pro mě vážně nejvíc, že jsem si našla stejně praštěnýho parťáka, (promiň Honzo, jestli nechceš být považován za praštěného, tak máš asi smůlu :D) se kterým jsem doslova protancovala celý večer. A přesně proto pro mě byly Prvákoviny důležité. Člověk nemusí poznat každého, a už vůbec ne z vlastní skupiny (protože většina tam ani nikoho ze stejné skupiny neměla, jelikož je jich hodně), ale stačí 2 nebo 3 lidi, se kterýma se jen tak nepřestanete bavit. (teda...aspoň doufám...:D)

V 1:49 jsem spokojeně nasedla do autobusu, který mě dopravil skoro až na byt. K mému překvapení jsem ráno ani nebyla extra mrtvá, přičemž jsem vstávala někdy před sedmou. Měla jsem ale před sebou další náročný den, kdy jsem nevěděla, co mě čeká. A o tom, zase někdy příště. :)